Plzeňská radnice je poměrně velká budova a vzhledem k tomu, že je několik století stará, si asi snadno dokážete představit, že by tam možná mohlo i strašit. Podobně jako je tomu dneska, i v minulosti radnici hlídal strážný. Obzvláště pak v noci, kdyby se snadno mohlo stát, že si městskou pokladnu vyhlédnou nějací výtečníci a pokusí se truhlu s městským pokladem ukrást.
Jednoho dne se začaly dít podivné věci. Byla tenkrát opravdu tmavá noc, žádný měsíc ani hvězdy nesvítily a žádné lampy v ulicích samo sebou ještě nebyly. Bylo to asi kolem půlnoci a na radnici bylo takové ticho, že byste slyšely upadnout i špendlík. V zadní části budovy nebo někde vzadu na dvorku se najednou začaly ozývat podivné zvuky. Ťukání, rámusení, bouchání, škrabání. No dovedete si představit, jak se strážný v tu chvíli vyděsil. A přitom to byl odvážný chlapík, co měl pro strach uděláno.
Samotnému se mu tam samozřejmě nechtělo, tak vyběhl nahoru do nejvyššího patra, kde bydlel správce radnice. Když mu strážný vylíčil, co slyšel, správce s ním sešel dolů, podívat se, co mohlo by to tak asi mohlo být. Chvilku poslouchali za dveřmi, a když zvuky neustávali, rozhodli se odemknout dveře na dvorek. Jakmile je otevřeli, zkameněli strachem. Naproti nim se objevil chlupatý tvor, s ohnivýma očima a špičatými, zahnutými rohy na hlavě, jako by ho sem poslali přímo z pekla.
Ti dva samozřejmě na nic nečekali a utíkali honem pryč. Byli jistojistě přesvědčeni, že je to čert a ani jeden z nich neměl natolik čisté svědomí, aby se ho nebál. Věřili, že do křížku s tvorem z pekla se mohou pustit jen s farářem od svatého Bartoloměje za zády. A taky neváhali a běželi vzbudit pana faráře. Ani jemu se za čertem úplně nechtělo, a tak nechal poslat ještě pro starostu. Tomu se tehdy říkalo purkmistr.
Než purkmistr vyrazil, ustrojil se do slavnostní uniformy a povolal na pomoc dvacet ozbrojených vojáků. Společně pak všichni vyrazili zpátky na radnici. Znovu odemkli dveře, pomalu je otevřeli a všichni s otevřenou pusou zírali na to, že vzadu na dvorku mezi starým haraburdím je opravdu čert. Do tmy mu svítily jenom čertovsky červené oči.
Vojáci na nic nečekali, napřáhli halapartny a začali se k čertovi pomalými nejistými kroky přibližovat. Ten, který šel jako první, se čerta pokusil bodnout, ale nepovedlo se. Čert sebou mlátil hlava nehlava a všichni se raději stáhli kousek dál. Už to vypadlo všelijak, nikdo si nevěděl rady. Najednou aspoň na chvilku z mraků vykoukl měsíc a posvítil na dvorek. Celá parta statečných se náhle dala do smíchu. Vůbec to totiž nebyl čert, ale černý kozel, který se někde utrhl a dostal se až na dvorek radnice, kde na kompostu okusoval zbytky zelí.
Všichni si oddechli a mezi sebou si slíbili, že o tom nikdy nikomu nepoví. Ale to bychom nemohli být v Plzni, kde se nikdy nic neutají. A tak se zanedlouho celé město smálo tomu, jak kozel dokázal vyděsit strážného, správce, faráře, purkmistra a dvacet vojáků v plné zbroji.
Hlavní plzeňské náměstí Republiky je nejen jedním z největších v Česku, ale dokonce i ve střední Evropě. Jeho rozměry jsou skutečně ohromné, stejně jako katedrála svatého Bartoloměje, která na náměstí stojí. Její věž je 102,26 metru vysoká a je nejvyšší v Čechách. Když budete chtít vystoupat na věž na vyhlídku, budete muset překonat 300 schodů a dostanete se do výšky 60 metrů.
Pokud se ale podíváte na průčelí katedrály, možná si všimnete, že věže měly být nejspíš původně dvě. Koluje o tom celá řada pověstí a jednou z nich je, že katedrálu postavili čerti.
Stavbou katedrály a obou věží byl pověřen stavitel, který se jmenoval Tadeáš. Byl to vynikající stavitel, ale línějšího chlapíka byste v Plzni asi nenašli. Jak mohl, hned se někam zašil, třeba do stínu pod strom, tam odpočíval a stavba nějaké katedrály ho moc nezajímala.
Po nějaké době se začala městská rada znepokojovat pomalým tempem stavby – vždyť po pár letech nebylo hotovo víc než základy! Tadeáš měl spoustu výmluv, ale že by přiložil ruku k dílu, to tedy ne.
Jednoho dne večer se začal kolem stavby ochomýtat jakýsi snědý pán v dlouhém černém plášti. Když našel Tadeáše, řekl mu, že on a jeho pomocníci katedrálu i obě věže dostaví, a to za jednu jedinou noc. Tadeáš jim za to jen vlastní krví podepíše jeden úpis a je hotovo. Tadeáš se dlouho nerozmýšlel a úpis podepsal.
Hned po setmění se na náměstí slétla parta malých mužíků a dali se do práce. Práskalo to, jiskřilo a drnčelo, že se nikdo, kdo bydlel v okolí, raději ani nepřibližoval k oknu. Čerti stavěli jak diví a když byla katedrála hotová a měli začít stavět věže, sešli se před hlavními dveřmi a přemýšleli, co by provedli za neplechu.
Vedle katedrály měli složenou obrovskou hromadu kamení, určeného na stavbu věží. A tak se rozhodli, že všechen materiál, použijí jen na jednu, ale zato pořádně vysokou věž, aby její špička propichovala oblaka a byla široko daleko nejvyšší.
No a jak řekli, tak udělali. Když byla věž dostavěná, čerti zmizeli a ještě před rozedněním se přiběhl podívat nedočkavý Tadeáš. Sotva ale jednou obešel katedrálu kolem dokola, objevil se vedle něj ten snědý pán, přikryl ho svým pláštěm a oba zmizeli.
Když vysvitlo slunce a konečně se všichni odvážili přijít podívat na náměstí, všem se katedrála moc líbila a nikomu nevadilo, že má jen jednu věž. Naopak byli všichni přesvědčeni, že právě tato věž je tou nejvyšší a nejkrásnější.
V Dřevěné ulici, hned vedle cukrárny Beruška, se nachází jeden z nejstarších domů v Plzni. Dnes se mu podle jednoho z posledních majitelů, učitele hudby, tance a krasopisu Josefa Gerlacha, říká dům Gerlachovský. Už více než sto let v něm nikdo nebydlí, stal se totiž součástí Národopisného muzea. Už od středověku se o tomhle místě ale vyprávějí pěkně podivné věci. No řekněte sami, proč by jinak někdo v domě tak blízko náměstí nechtěl bydlet? Jak už asi tušíte, údajně tam už od středověku straší duch bezhlavého rytíře.
O středověku se ne nadarmo říkalo, že byl temný. On temný skutečně byl. Po kraji se potulovaly nejrůznější skupinky zběhlých vojáků, loupeživých rytířů a banditů. Jezdili od města k městu, okrádali pocestné a občas se v touze za tučnou kořistí snažili dostat i za brány města.
Plzeň vždy byla celkem bohatým městem, a tak není divu, že k ní jednoho dne přitáhl takový ozbrojený dav a chystal se město dobýt. S plzeňskými hradbami si ale neporadila daleko větší a nebezpečnější vojska, a tak po několika dnech začínalo být jasné, že silou to nepůjde.
Přemýšleli, jak jinak by se mohli dostat do města. A pak jednoho z těch chytřejších napadlo, že když to nejde městskou bránou ani přes hradby, co takhle zkusit se do města podkopat?
A tak začali pod městskými hradbami, v místech dnešní Dřevěné ulice, hloubit podzemní chodbu, která by jim pomohla nepozorovaně se dostat až na náměstí. Tam měli v plánu se uprostřed noci vyrojit jako mravenci z mraveniště a město vyloupit. Vymyšleno to měli tedy hezky, ale jak už to tak bývá, většina věcí není tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá.
A hlavně, kopání tunelu není zrovna práce, která by se dala dělat úplně potichu. A tak není divu, že si tehdejší majitel Gerlachovského domu všiml, že se u něj ve sklepích ozývá podivné bouchání a dunění. Když už se to dělo třetí noc v řadě, rozhodl se tehdejší majitel věc oznámit na radnici. Rada města zasedla a bylo rozhodnuto, že do sklepa postaví strážného, který tam bude hlídat a kdyby se dělo cokoliv podezřelého, rychle doběhne pro posily.
Chudák strážný se sám ve sklepě s podivnými zvuky necítil úplně dobře, a tak si na pomoc zavolal ještě několik přátel a hlídali tam všichni společně. Postupně se zvuky ozývaly blíž a blíž. Jednou v noci se ve sklepě začala propadat podlaha. V tu chvíli všem došlo, že se nepřítel prokopává do města. Netrvalo to dlouho a skutečně z té díry vystrčil hlavu první z bandy loupeživých rytířů.
Strážný na nic nečekal, přikročil k němu a usekl mu hlavu. Díru s bezhlavým tělem rychle zaházeli kamením a pořádně ji zazdili. Hlavu samotnou pohřbili na nedalekém hřbitově u Františkánského kláštera.
Když nepřítel viděl, že se lest nepodařila, odtáhl od města s nepořízenou. Plzeň ani tentokrát dobyta nebyla, ale od té doby se v Gerlachovském domě zjevuje duch bezhlavého rytíře, který bloudí domem sem a tam, naříká a hledá svou hlavu. Bez ní totiž údajně nenajde svůj klid.
Jak už jsme říkali na začátku, dům je v současné době neobydlený a je součástí Národopisného muzea. Po nocích tam prý někdo přehazuje popisky u exponátů, takže pracovníci muzea mají každý den ráno plné ruce práce, aby všechno dali opět do pořádku před tím, než přijdou první návštěvníci. Že by bezhlavý rytíř?
Bývaly časy, kdy v místech dnešního náměstí rostly vysoké borovice a mohutné duby a široko daleko nestál ani jeden domek. Lidé tenkrát bydleli ve Staré Plzni, které se dnes říká Starý Plzenec. Král Václav II. se ale rozhodl postavit blízko u hranic město nové, které by Čechům všichni záviděli. Úkolem vybrat vhodné místo pověřil zkušeného rádce Jindřicha.
Jindřich z nové práce příliš nadšený nebyl. Žil si v klidu a pohodě v Praze a teď se měl plahočit někam do západních lesů, vyměřovat ulice a malovat plány. Moc se mu nechtělo, ale nemohl krále odmítnout, to se prostě nedělá. A tak vyrazil proti proudu řeky Berounky hledat to nejlepší místo pro nové město. Jenže to chudák netušil, co na cestě potká.
Když došel do míst, kde se Berounka na dnešní Doubravce u kostela sv. Jiří slévá s Úslavou, musel se přebrodit. Potřeboval prozkoumat oba břehy a mostů tenkrát na řece moc nebylo. Celý mokrý pak došel na místo soutoku Mže a Radbuzy, kde dnes stojí stadion fotbalové Viktorky, měl už toho plahočení plné zuby. Sotva trochu oschnul, už aby zase lezl do vody. „Naposledy! Už nechci vodu ani vidět, vždyť jsem jako vodník,“ láteřil.
Na druhém břehu si rozložil oblečení a čekal, až znovu uschne. Pak šel dál podél Radbuzy a dorazil k jejímu soutoku s Úhlavou. „Zase další řeka. Brodit se nebudu, už toho mám dost, “ řekl si a vydal se zpátky. V botách mu čvachtalo jako v rybníku. Sluníčko zašlo za mraky a byla mu zima. A tak bylo rozhodnuto, město bude stát tady.
Našel trochu rovné místo a zapíchl tam kůl v královských barvách – tady bude stát nové královské město! A basta! Vody je tady víc než dost. „Aspoň si jeho příští obyvatelé pořádně užijí s komáry,“ myslel si poťouchle Jindřich a začal malovat plány příštího města. Pořád byl pěkně naštvaný.
„A bude tady pořádně velké náměstí! Já jim dám! Jen ať musejí pořádně kácet a trhat pařezy! S malým náměstíčkem by byli brzy hotovi. Já jim namaluju náměstí, jaké nemají ani v Praze. Když už jsem se tolik naplahočil a tolikrát se zmáčel, tak ať to za to stojí,“ smál se Jindřich pod vousy a maloval a maloval.
Plány pak ukázal svému králi a ten spokojeně prohlásil: „Dobře, postavíme město právě tady. A dáme mu jméno Nová Plzeň! A řeky? Ty aspoň Plzni poskytnou ochranu!“ Jak řekl, tak se stalo. Na budoucí náměstí se přihrnuli osadníci a stavebníci se sekerami a pilami. Les začal mizet před očima.
To ovšem těžce nesli původní obyvatelé údolí, tedy skřítci, vodníci, víly, Jíkalky a další lesní potvůrky. Ze začátku se proti stavbě nového města bouřili. Pořád dělali lidem nějakou neplechu. Tupili pily a sekery, schovávali kolíky, v noci vydávali podivné zvuky. Ale ani to budoucí Plzeňany neodradilo. Nakonec všichni uznali, že stavbě domů a hradeb stejně nezabrání. A tak se strašidla rozprchla do okolních lesů, kde žijí dodnes.
Když začali Plzeňané stavět své město, objevil se v něm starý bělovlasý poutník s bílou chrticí. Vyprávěl všem o tom, že prošel celý svět a prohlédl si všechna významná města a jejich stavby. A nabídl měšťanům své služby. Ti je vděčně přijali a poutník se dal do práce.
Radil, kde postavit domy, kde kláštery, našel místa, kudy mají vést hradby. V každém koutě objevil s proutkem podzemní prameny vody a určil, kde se má kopat studna. Byl prostě k neutahání. Za své cenné služby si nikdy nevzal žádnou odměnu, jen kus chleba a džbán vody.
V patách mu vždy věrně kráčel jeho bílý pes. A nebyla to jen tak obyčejná chrtice! Poutník se s ní o všem radil. Když proutkem našel něco zajímavého, tázavě se podíval na svého psa. Ten sklonil čenich k zemi – a když pak dvakrát zaštěkal, bylo jasno – přesně tady je pramen vody!
Díky poutníkovým radám město rostlo velmi rychle. Věděl si se vším rady. Někdy působil jako kouzelník – nikdy se nespletl a vždycky se rozhodl správně. Když bylo město hotové, chodil starý muž pyšně po ulicích a prohlížel si dílo, na kterém se významně podílel. Měšťané mu poděkovali a prosili, aby ve městě zůstal, že mu postaví vlastní dům. Všichni si vážili jeho moudrosti a rozsáhlých znalostí.
Poutník ale jen pokýval hlavou a řekl, že nemůže zůstat na jednom místě. „Možná moje rady budou potřebovat i jinde. Bylo mi zde dobře. Děkuji vám za vše, zítra se vydám na cestu.“ Marně ho měšťané přesvědčovali, ať zůstane, byl neoblomný. Druhý den ráno se naposledy rozhlédl po plzeňském náměstí a s chrticí v patách vyšel ven z města.
Za pár dní uviděli překvapení Plzeňané u brány bílou chrtici. Stála tam sama, bez svého pána. Okamžitě vypravili rychlé jezdce na koních, aby pátrali po osudu poutníka. Ti se vrátili se smutnou zprávou – poutník došel až k Berounu a v jednom nedalekém mlýně požádal o nocleh. Ráno už se ale ze spánku neprobudil. Jeho chrtice mu stále ležela u nohou. Když poutníka pohřbili, zmizela. Sama se vrátila do města, které její pán pomohl stavět jako své poslední dílo.
Plzeňané si chrtici velice hýčkali. Lehávala ve stínu velkého kostela na náměstí a měšťané se starali, aby vždy měla co jíst a pít. Když nastal její čas, pochovali ji nedaleko místního hřbitova. A na památku muže, který jim pomohl se stavbou města, si dali chrtici do znaku.
Další z plzeňských pověstí nás dnes zavede do domu U Zlatého slunce. Najdete ho na rohu Prešovské a Sedláčkovy ulice. Cestou z náměstí Republiky k Velké synagoze ho nemůžete minout. Poznáte ho podle žlutobílé fasády a zlatého slunce, které září z druhého patra nad vchodovými dveřmi na celou ulici. Dnes v domě sídlí Národní památkový ústav, ale kdysi dávno patřil bohatým měšťanům.
Bohatí lidé mají spoustu krásných a drahých věcí, ale občas trpí tím, že se o své poklady příliš bojí a z krádeží či spiknutí obviňují i ty nejbližší. To se stalo i nebohé služebné Mařence, která v domě věrně sloužila řadu let. Paní domu U Zlatého slunce měla velice ráda a udělala by pro ni první poslední. Když byla madam nemocná, běžela v noci přes půl města pro doktora. Když paní bylo smutno, dělala jí společnost. O všechno v domě se svědomitě starala. Těžko byste si na takovou služebnou mohli stěžovat.
Jednoho dne ráno byla u snídaně madam celá zamračená. „ Stalo se něco, paní?“ zeptala se Mařenka. Madam jí ani neodpověděla, zatvářila se ještě hůř a pomyslela si „ To mi snad povíš ty, děvenko.“ Mařenka se radši dál neptala, ale celý den na to musela myslet. Pořád se snažila přijít na to, co provedla. Ale nic jí nenapadalo. Po pěti dnech naprostého mlčení, kdy ji madam neodpověděla ani na pozdrav, už to Mařenka nevydržela a zeptala se znovu, co se stalo.
„Tak ty nevíš? Ukradla jsi mi ten zlatý prsten s rubínem a ani se nestydíš. Už jsem ti prohledala celý pokoj a nic jsem nenašla. Kam pak si ho schovala? Nebo už si ho snad prodala? To bych do tebe neřekla. Starám se o tebe skoro jako o vlastní. Občas dostaneš i něco na přilepšenou a ty takhle? Velice si mě zklamala. Táhni, odkud jsi přišla, a už se nevracej,“ hrozila paní Mařence a vyhnala jí z domu.
Mařenka celá zoufalá chodila po městě a nevěděla, co dělat. Neměla kam jít. Paní ji ani nedovolila vzít si své věci. Kolem řeky Mže došla až ke Kalikovskému mlýnu a tam plakala a plakala. Nakonec už byla tak zoufalá, že skočila do řeky a utopila se. Paní to sice bylo trochu líto, přeci jen měla Mařenku docela ráda, ale pak si prostě řekla: No co, byla to zlodějka.
Na jaře, když po tuhé zimě kominík čistil komíny v okolních domech, našel na střeše stračí hnízdo a v něm zlatý prstýnek. V Plzni se ani tenkrát nic neutajilo, všichni příběh nebohé Mařenky dobře znali. A tak kominík hned běžel do domu U Zlatého slunce a paní prstýnek vrátil. Z prstýnku měla velkou radost, ale samozřejmě se v ní hnulo svědomí. Začala se trápit kvůli Mařence. Přestala jíst, špatně spala, často plakala. V domě pořád slyšela divné zvuky. Nakonec se rodina rozhodla přestěhovat pryč, říká se, že do Klatov. Ale ani to paní nepomohlo. Za nedlouho zemřela. Říká se, že se utrápila.
Kam si chodí Plzeňané pro štěstí? No přece k andělíčkovi. Asi nejslavnější plzeňský symbol, který má přinášet štěstí, byste našli na náměstí Republiky na zadní straně katedrály směrem ke Dřevěné ulici. Nachází se tam oltář, který je chráněn mříží. Tu zdobí celá řada malých hlav andělíčků, ale jen jeden z nich prý umí nosit štěstí. Je to ten nejvíc ohlazený, stříbrný. Ale proč právě ten?
Kdysi dávno se totiž ženil plzeňský kat, který nesměl vstoupit do kostela. Postava kata byla ostatně vždy tak trochu zahalena tajemnem. Kvůli tomu, že popravoval spoustu velkých zločinců, například ani nikdy nebydlel přímo ve městě.
A kvůli svému povolání tedy nesměl do kostela ani při své vlastní svatbě. Kata tedy při svatebním obřadu zastoupil jeho přítel, zatímco skutečný ženich se celou dobu vkleče modlil venku právě u tohoto oltáře.
Když to uviděly místní babky, které postávaly kolem a vše sledovaly, hodně rychle se postaraly o to, aby se po celé Plzni rozkřiklo, že kat sáhl na tohoto andělíčka a ten bude od té doby přinášet štěstí. Zda je to pravda nebo ne, to se asi nedozvíme, přání se samozřejmě nesmí vyzrazovat, jinak by se nesplnila.
Dnes když kolem andělíčka půjdete, možná si všimnete, že i on teď nosí roušku. Raději se ho tentokrát nedotýkejte, třeba jen chvíli postůjte u mříže a své přání mu tiše pošeptejte. Věříme, že vás určitě uslyší.
Když obřad skončil a průvod vycházel z katedrály, chtěl kat vstát a dojít si pro svou nevěstu. Z toho dlouhého klečení na studeném kameni měl však nohy celé dřevěné, a proto se chytil mříže a vstát mu pomohl právě náš známý andělíček.
Představte si, jak je velbloud vzácné zvíře. A jak muselo být vzácné před pěti sty lety! Ale Plzeňané takové zvíře skutečně měli.
Kdysi dávno byla Plzeň deset dlouhých a nesnesitelných měsíců obléhána spojenými husitskými vojsky. Abyste rozuměli, tehdy se hodně válčilo kvůli náboženství. Plzeň byla na jedné straně, protože byla katolická, a proti ní bojovali právě husité.
Bylo jich tu přes třicet šest tisíc a všichni rozložili své tábory kolem celého města, ve kterém v té době žilo jen 5 tisíc obyvatel. Útok střídal útok, neustále město dobývali, ale Plzeň statečně odolávala.
Hlavní útok husitů byl připravený na prosinec. Vojska se sešikovala a zaútočila na město. Byla to tvrdá bitva, hodně dlouhá a náročná. Plzeňané lili na husity vařící vodu, házeli zapálené smolné věnce, prostě všechno, co měli po ruce. Hradby nepovolily, Plzeň bitvu ustála a útok byl odražen. Husitům nezbývalo než se stáhnout zpět do svých ležení.
A toho Plzeňané využili, otevřeli brány a zaútočili na ustupující nepřátele. Nastal hrozný zmatek a Plzeňanům se podařilo vyplenit skladiště husitů a obrat je o všechny jejich zásoby, ale dokonce i o válečné trofeje a další vzácnosti.
A přitom jim padlo do rukou zvíře, které dosud neznali. Velbloud. Husité ho dostali od polského krále jako odměnu za pomoc. S velkou slávou si ho Plzeňané přivedli domů. Celé město se seběhlo a všichni, staří i mladí, se dívali na zvíře, které ještě nikdy neviděli.
Husité byli ze ztráty velblouda velmi smutní a snažili se ho získat zpátky. Nabízeli za něj Plzeňanům obrovské peníze, dokonce i urozeného zajatce, ale marně. Plzeňané pokládali ukořistění velblouda za symbolický obrat k lepšímu a věřili, že díky tomu války brzy skončí. A skutečně, za necelý půlrok bylo město osvobozeno.
Plzeň si oddychla. Když se o tom dozvěděl císař Zikmund, pochválil měšťany a listinou, na níž je pověšená pečeť z ryzího zlata, udělil městu spoustu práv a výhod. Na znamení jejich statečnosti přikázal Plzeňanům, aby ve svém znaku na zeleném poli nosili zlatého dvouhrbého velblouda. A tak se dostalo do plzeňského znaku tohle cizokrajné zvíře.
A chcete vědět, jak to s velbloudem bylo dál? Měšťané měli velmi přátelské vztahy s německým městem Norimberk, které jim posílalo peníze a jinak jim pomáhalo. A tak poslali na znamení vděčnosti Plzeňané po válce velblouda do Norimberka.